Vidět naživo léta zapomenutou kapelu občas znamená splněný sen. A někdy taky vůbec. Zažil jsem obojí, nic mě nepřekvapí. Čas od času přeceníte vlastní nostalgii a dojedete na to. To se stává, tragédii ani aféru bych z toho nedělal. Velký sál Lucerny umí být průšvih sám o sobě, k tomu kapela, od níž jste čekali asi po mnoha letech něco úplně jiného a máte večer, na který nezapomenete. Garbage poprvé a naposledy.
Doby, kdy elektronický rock kapely Garbage vládl světu, jsou dávno pryč. V devadesátkách a na počátku nového tisíciletí to byla senzace, alternativa, která nebyla úplně bezzubá, uměla udeřit s nečekanou silou a zároveň se romanticky zasnít. Charismatická zpěvačka Shirley Manson vzala celý projekt ještě o pár levelů výše, produkce byla postavená na silných základech Butche Viga. Mě kouzlo Garbage potkalo někdy na gymplu, kolem roku 2007. To byla přítomnost skupiny ještě silně zřejmá. Pro mě byla ovšem žánrově vždy spíše okrajovější, tíhnul jsem už tenkrát spíše ke kytarám a melodiím než k rytmu a elektronice. Ze vzpomínek zbyl pak naživo jen disco rock.
Celá show mi přišla zbytečně ukecaná, vím, že toho má Shirley hodně na srdci a myslí to upřímně, věřím jí to, ale její vstupy mě zbytečně zahltily. Chtěl jsem Garbage vidět z nostalgie, kterou jsem ale přecenil a myslel jsem si, že to bude o hodně intenzivnější než to nakonec bylo. Místy se mě večer dotknul, když jsem si vzpomněl na deprese na gymnáziu; Shirley má občas tu naléhavost, s jakou uměl emoce podávat a verše deklamovat David Bowie. Ač jsem se snažil, nezapadl jsem do cílové skupiny toho večera. Já jsem k ní totiž nikdy ani nepatřil. Tímto vzniká paradox obrácené sympatie ála album Garbage s názvem Not Your Kind Of People. Jsem ten, co patří do zaplivaných barů a doupat a pod pódia podvratných festivalů. Ne mezi normie rockery a nepovedenou nostalgii po devadesátkách. I když jsem v nich vyrůstal.
Šel jsem do toho s nejlepšími úmysly a velkou dávkou nostalgie a to byla možná ta chyba. Na hodinu a tři čtvrtě trvající set jsem se přestal soustředit asi tak v polovině a pak už jsem se nedonutil. Závěrečnou půlhodinu jsem odstál nahoře u šaten a kochal se merchem. Předraženým, což jde ale spíše za pořadatelem než za kapelou. Trička za litr? Plátěnky za sedm set? Papírový vějíř za pětikilo? To se mi snad jenom zdá.
Raději se zaměřím na to, co mi utkvělo z hudby. Pamatoval jsem si spíše starší fláky jako byly I Think I'm Paranoid, Stupid Girl, It's All Over But The Crying nebo Cherry Lips (Go Baby Go!). Zaznělo ale i několik songů z poslední desky Let All That We Imagine Be The Light. Tu jsem navzdory svému jinak celkem poctivému přístupu neměl vůbec naposlouchanou. Během přídavků jsem už byl mimo sál, ale zaslechl jsem cover Lovesongu od The Cure a pak dva hity Garbage, Special a Only Happy When It Rains... I přes občasné pěkné vzpomínky jsem se jinak cítil jak na devadesátkovém koupališti.
Samotná venue je problém. Zatímco do Lucerna Music Baru zavítám i několikrát ročně, přinejmenším, Velkou Lucernu mám zafixovanou jako zamrzlou v devadesátkách, plnou problémů a otravných chvil. Naposledy jsem tam snad byl v roce 2012 na slavném velkém koncertě East Bay punks Rancid. Od té doby jsem se velkému sálu Lucerny úspěšně vyhýbal. A věděl jsem proč. Už tenkrát mě štvaly drinky - dát jako chudý student 40,- Kč za odporný Gambáč desítku, přelévaný z lahváče do kelímku, mi připadalo jako nehoráznost. Tentokrát alespoň spodní rádobybary fungovaly podobně mizerně - obsluha se tvářila otráveně a vypadala jako uprostřed inventury. Motám se kolem hudby celý život a v gastru jsem se brigádně párkrát taky pohyboval, takže můžu kritizovat.
Předkapela Big Joanie se snaží kombinovat devadesátkový riot grrrl punk s post-punkem a synťáky. Zaslechl jsem i grunge, trochu shoegaze, noisových ploch a zasněné devadesátky. Už jsem toho ale za život slyšel a zažil tolik, že se mi jen tak něco pod kůži nezaryje. To už musí být, aby mě něco chytlo. Za nejpříjemnější okamžik večera tedy považuji tiché porozumění nahoře u šaten, kde se na mě usmála basistka z Big Joanie.
Tony Kritik Vrtačka