„Je to poprvé, co hrajeme v Praze, a je to poprvé, co hrajeme na lodi!"
Předzvěst, že to bude na Vltavě pořádně houpat.
Začíná se, jak se dalo čekat, oslavnou mantrou bohu Kršnovi a hned po úvodním In Defense of Reality se fotříkům pořádně zapařily kouty pod bejzbolkama. Vlastně to bylo dost symptomatické. Většina návštěvníků byla ještě o chlup z nosu starší než já a na jejich tričkách a mikinách bylo vidět, že si někteří musí merch svých oblíbených kapel kupovat online. Protože většina těch kapel už prostě nehraje. A upřímně, byť na jiném koncertě byste čtyřicátníky a starší v lepší formě hledali jen těžko, jejich trička z koncertů již dávno minulých končí buď zarámovaná na stěně nebo s nimi utírají nářadí od oleje.
Jak jsem naznačil, namazáno měla tahle kršna-core legenda hodně rychle. Byť se ze začátku zdálo, že jejich lodní šroub, zpěvák Ray Cappo, trošku drhne. U jejich druhého songu, který začíná ikonickou basovou linkou, se už skáče jako by nám všem bylo sotva dvacet.
I další song je z jejich průlomového a ikonického alba MANTRA. Chance to Chance. To už se bandička strejců, třeba ze Starého Strašecí, dožaduje obligátním „HOBLUJ!“ nejspíš dalších songů z kultovní desky z roku 1995.
To se jim jak zázrakem plní. Message of the Bhagavad Gita, uvozená dalším kršna popěvkem z úst basáka Chrise Interrante, na sebe nenechá dlouho čekat. To už vedle sebe slyším z úst něco jako „Ty vole, to jsou ňáky kršňáci?“ OK, to je jako jít do hospody, zapálit si a ještě než to kohokoliv začne dusit, nahlas na celej lokál zařvat: „To se tu jako nekouří?“ Rozdíl byl v tom, že nikdo nikoho přes palubu nehodil. Na jakýkoli debilní kecy z řad vyhrocenců, Ray reagoval v klidu, trefně a vtipně. Je pravda, že pro tuzemského neznaboha může uctívání nejvyššího hinduistického božstva působit jako na Američana český MMA samuraj z Jižní Moravy, ale mě tahle na hraně šestýho kříže Kršnova čeládka přesvědčila svým nadšením a aurou naprostého klidu.
Je pravda, že tu a tam něco nesedlo na první i druhou dobrou, ale tak nějak to nevadí, když se jede dál. Vždyť chybovat je háre háre.
Po dalších dvou peckách ze zmíněného opus magnum se kapela rozhodne do davu poslat Hated to love. Desku Vám neprozradím, si dejte za úkol vypátrat. Malá nápověda, ani tentokrát nepřekročíme rok 2000.
No a do konce koncertu se to nezmění. Už zůstaneme zamantrovaný. Celá ta opulentní, takřka půl hodinová lekce z NYC HC trošku jinak, končí hymnou Here we go again. Tu si Ray ještě před jejím začátkem důsledně zlektoruje v davovém vyřvávání refrénu, protože vypadá lehce překvapeně, že český Pepík jen stojí a čumí a tak nějak nespolupracuje sám od sebe.
Nakonec přijde „van mór song“. To chvilku zní do prázdna. Naštěstí bubeník Sammy Siegler zapadne za bicí a zbytek bandy, které by nejen opticky, ale i zvukově, slušela druhá kytara, začne hrát poslední song.
Ten už takřka nevnímám, jen hledám únikové východy. Byť není vydýcháno, jak v podpalubí mohlo být, chybějící čerstvý vzduch si vybírá svou daň a mě začíná pekelně bolet hlava, naštěstí mám v sobě tolik positive hardcore, že mě má síla neopouští ani po cestě domů.
John Porcelly AKA SPG.