Kolik se toho změnilo za dvacet let? Co všechno se přihodilo? Zůstaly nějaké jistoty v životě člověka posedlého rock'n'rollem? V hořícím světě s malou špetkou naděje se nad existenciálními otázkami zastaví téměř každý. Fungují ještě místa, kde na chvíli můžete na všechny problémy zapomenout a dokážete žít jen přítomným okamžikem, odměnit se v jinak krutém světě? Odpovědi na tyto i mnohé další otázky naleznete v reportu z letošní jubilejní dvacáté edice festivalu Mighty Sounds.

Dvacet let je pořádná porce života, žádný týden, dva na letním táboře. Za tu dobu jsme zestárli, změnili zaměstnání, dostudovali, založili rodiny, prožili šílené historky, žili i všední dny a některé blízké duše nás také opustily. To platí pro návštěvníky festivalu, účinkující i pořadatelský tým. Celou tu cestu s námi byly Mighty Sounds. Jedna z mála jistot, která sama občas měla namále. Ovšem nezmizela, byla tu pro nás a my snad pro ni. Po pár ročnících se nedá moc soudit, ale po dvaceti letech můžete říct, jaké festivaly pomáhaly formovat váš hudební vkus a nalézat nejlepší z přátel nebo osudové lásky.

Dost bilancování a patosu, je čas mrknout se na pár chvil z letošního slavnostního dvacátého vydání Mighty Sounds. Tentokrát mohu poskytnout pohled ze tří úhlů - návštěvníka, novináře i selectora vinylových desek, protože jsme festival už potřetí pomáhali nastartovat ve čtvrtek na warm-up party. Cesta v úmorném vedru byla poněkud stísněná - spoléhali jsme na vypůjčený starý Peugeot 106, menší by byl už snad jen starý Fiat šestistovka. Klasická a příjemná festivalová rutina na úvod - akreditace, pásky, stan, sbalit desky a vyrazit k pivnímu stanu u stanového městečka. Čtvrteční noc může začít. Při pendlování mezi backstage parkováním a stagí stíháme letmo zahlédnout a zaslechnout obě čtvrteční kapely - americké Public Serpents z New Jersey a domácí Turbopreachers. První jmenovaní sypou brutální energické crack-rocksteady ála Leftöver Crack, není se čemu divit, jelikož obsahují kupříkladu člena Choking Victim. Druhé znáte normálně jako The Unholy Preachers, akorát tentokráte se vydali na festival za cover partu legendárních Turbonegro.

Nálada v party stanu je rozjívená, narozeninové nafukovací balóny létají vzduchem a my jdeme pouštět desky s kolegou Horrorem coby Tony Rocky Horror Vinyl Show feat. kolega Ctibor Příbor z pražských Vibe Unity DJs. Od jedenácté jsme po kapelách měli řádit zhruba do dvou do rána. Najednou jsou tři a lidi jsou neúnavní a pořád křepčí. Tak to necháme do čtyř, co?, domlouváme se se Speedym. Než se sbalíme a jdeme odpočívat, je ráno a slunce pálí.

Než se vzpamatujeme, je skoro večer a přistihneme se v backstagi Monster Stage na hardcore oi! pro pokročilé, kapele The Chisel. Ta rozpoutává ve stanu neuvěřitelné peklo a hraje jí to samo. Krom hardcore kids a skinheadů táhne i spoustu mladých punks. Je super vidět, že i mezi omladinou se najdou tací, kdo přijedou na Mighty, a nejsme to jen my postupně stárnoucí. Další naprostou parádou na Monsteru jsou The Aggrolites z Los Angeles. Na ty jsme čekali dlouhá léta a s kolegy z Weed'n'rollu a celou partou jsme totálně nadšení. Když kapela zmíní, že vydávala u Hellcat Records a že nám zahraje pár věcí ze sólové desky Tima Armstronga A Poet's Life, jsme jako u vytržení. Kde jinde tohle uslyšíte naživo? Moc šancí není. Zazní třeba Into Action nebo Hold On. Klasiky od Aggrolites plus navrch pár starých ska a reggae fláků z Jamajky. Hotovo.

Mihnu se kolem těžké váhy NYHC, Agnostic Front, a pak se dojímám u Pauline Black a The Selecter. Navíc mám v backstagi možnost s první dámou two tone prohodit pár slov. Za tyhle příležitosti jsem neskonale rád a vděčný. Na zbytek noci mě pohltí afterparty v backstage baru...

Po tropickém čtvrtku a pátku se sobota přihnala s neúnavným, zato velmi unavujícím počasím, kdy teploty atakují čtyřicítku. Nikdy jsem neměl rád horka, ale tohle je i na letní lidi moc. Mighty se s tím perou obstojně, udělalo se maximum pro osvětu návštěvnictva i pro větší pohodlí - stín, mlžítka, bazénky, klasicky Hasiči Řepeč s jejich starou károu. Je vidět, že lidi přes den v největším pařáku až tak nechlastají a dodržují nealko pitný režim. Obcházím stánky s jídlem, zastavíme se u kámošů z plzeňského pivovaru Raven, kteří čepují pivo ve stánku Obory. Hned vedle legendární Hell Smoke BBQ.

Najednou se slézáme na britských Bad Nerves. Tyhle floutky jsme během pár let měli možnost vidět s partou nejen v ČR (Praha - napřed Underdogs, pak natřískané Rock Café), ale jeli jsme za nimi třeba i do Birminghamu, kde předskakovali The Hives. Nespoutaná punková energie, drzost power popu, ostré kytary, mladá sebranka vás totálně odpálí z bot. Šlape jim to pokaždé, v klubu nebo na festivalu, malé pódium, velká stage. Vzápětí se dojímáme u show velikánů Pennywise. Ti prokládají své vlastní skladby věcmi od NOFX, různými punkovými a hardcorovými bombami od spřízněných kapel, až po Beastie Boys... Nechápu, jak to všechno stíhají, ale královsky se u toho bavím. Někde za mnou řve do anglického refrénu česky Gegen (Queens Of Everything): "Coooo - toooo - jeeeee?!" Máme rádi tyhle spontánní předělávky. Večer se pak bavíme s Frantou Ikebarou z plzeňské Lampy předěláváním názvů kapel, co hrají u něho na Jameson Stagi. Naprostá festivalová klasika. Doufám, že někdo má kompletní archiv všech těch archů s přepsanými kapelami za celá léta.

Přebíháme na naprosto geniální Prago Union. Nespočítám, kolikrát jsem je někde viděl, ale Kato a jeho parta neomrzí. Hudebně je to zas někde jinde, ale zároveň má s sebou kapelu i s DJem, která umí znít krásně soulově a funky. Rapová poezie kombinovaná s nabroušeným ostrovtipem funguje na první dobrou. Přesně takové hudební přesahy jsou to, co boří zažité žánrové škatulky, na ty kašlat. Kdo poslouchá jen starý '77 punk, zamrzl a je z něho vidlák. A kdo by náhodou znal ještě něco, co se jmenovalo Pražský synkopický orchestr, ocení i Katův vtípek: "Kato a jeho Pražský sympatický orchestr!" Na Jameson Stagi zavládla naprostá pohoda a nechyběl ani klasický kousek, skladba Vodopády od Chaozz.

Stíhám ještě brutální a nasrané oje v podání neúnavných antifašistických bojovníků Non Servium ze Španělska. Završuji revolucionářskými Švédy The Baboon Show v čele s charismatickou zpěvačkou Cecilií. Hudebně, atmosférou a okolnostmi byly dvacáté Mighty Sounds opět kouzelné, mě ovšem mejdan v kombinaci s pekelným horkem udolal natolik, že jsme ráj opustili předčasně. Poprvé za celá léta od roku 2010, kdy jsem začal jezdit, jsme se sbalili v neděli ráno a po obědě už byli doma.

Řekl bych, že většina otázek, položených na počátku, byla přirozeně zodpovězena. Festival Mighty Sounds urazil za dvacet let dlouhou cestu, vyvíjel se, přežil bouřlivá období i covid; ti, kdo zůstali s ním a vydrželi, mohou s čistým svědomím říci, že nemusí ničeho litovat. Tímto děkujeme Mighty teamu a všem lidem kolem za festival, co si udržel ksicht, nezaprodal se a pořád krásně funguje. Do dalších let přejeme sílu, hodně zdaru a pokud možno hladký průběh!

Tony Mighty Vrtačka