Od června nás opět opustila řada oblíbených muzikantů - za poslední dva měsíce to byli třeba jamajská legenda Stranger Cole, inspirativní basistka kapely L7 Jennifer Finch nebo hardcorový sympaťák Lou Koller ze Sick Of It All. Zatímco Cole měl alespoň nějaká léta za sebou (83), ti druzí dva zemřeli hanebně mladí na zákeřnou nemoc (oba ve věku 59 let).
Podobně jako před mnoha lety na Kids And Heroes, i tentokrát jsem se rozhodl tyto tři smutné zprávy vměstnat do jednoho většího vzpomínkového článku. Každá ze tří osobností působila v jiném žánru, což krásně ukazuje to, jak velký hudební rozstřel nás v redakci baví. Smrt oblíbených umělců a umělkyň často člověka zasáhne hodně blízce, protože je bereme jako inspiraci, jako někoho, kdo nás naučil poslouchat kvalitní hudbu nebo číst dobré knihy, ocenit výtvarné umění, mít nějaké ustálené a pevné názory v životě, a hlavně - díky nim máme ten nenahraditelný pocit, že můžeme někam patřit. Všichni tři dnes zmínění tenhle dar měli, všichni nás ovlivnili a proto si zaslouží, abychom na ně při hudbě a troše čtení zavzpomínali.
Stranger Cole, vlastním jménem Wilburn Theodore Cole, byl jamajský zpěvák, který dokázal postupně obsáhnout všechny tři žánry svaté trojice ska - reggae - rocksteady. Z přiloženého živáku z roku 1993 se dá přesně vycítit, čím na člověka tyhle klasické jamajské hvězdy zapůsobí - ohromně nakažlivou energií, alespoň mě to strhne okamžitě, jak se zpěvák chopí mikrofonu a doprovodné kapely začnou hrnout neuvěřitelnou pohodu, zapsanou do not. Ne náhodou jsme dokázali na pouštěčkách v hospodách nebo na festivalech tancovat na věci "na dvě doby" celé hodiny. Buben Territory na Mighty Sounds by mohl vyprávět. Pak si vzpomenu, že jsem přece Strangera Colea viděl minimálně dvakrát i naživo! V mlhavé paměti mi jaksi utkvívá, že na Mighty Sounds 2019 byli The Skatalites a jako bonusové hvězdy k nim byli královna ska Doreen Shaffer a s ní právě mistr Stranger Cole. Když se vrátím ještě dál do minulosti, na This Is Ska Festival 2017, tam vystupovali Doreen se Strangerem také spolu, podpořeni kapelou The Steadytones. Strangerův životopis by vydal na dalších pár stran, proto raději zůstanu u této osobní zkušenosti. Jako jediný fakt asi stačí zmínit, že Stranger byl na scéně aktivní od roku 1962 až do své smrti, tedy úctyhodných 64 let.
Z Jamajky se přesuneme do USA a od ska a reggae přeletíme ke tvrdším žánrům, jako jsou grunge a punk. Jennifer Finch byla hlavní baskytaristkou losangeleské kapely L7. S tou působila v letech 1986 až 1996 a poté, co se daly dámy znovu dohromady, ještě v letech 2014-2026. Narozdíl od Strangera Colea jsem bohužel nikdy neměl tu čest vidět L7 v akci naživo, a také už neuvidím. Nejen, že nás opustila Jennifer, ale jejich poslední tour s názvem The Last Hurrah Tour 2026 je čistě americké a končí v listopadu v Los Angeles. Už v červnu bylo oznámeno, že Jennifer nebude schopna ze zdravotních důvodů odehrát letní koncerty s kapelou, zaskakovat měla Tsuzumi Okai. Teď už ale zpátky k Jennifer - ta byla nejen basistkou (a nejen v L7 - objevila se také v projektech OtherStarPeople a The Shocker), ale i fotografkou a designérkou. Fotit začala už ve třinácti letech, fotila své přátele a v podstatě též dokumentovala rozjíždějící se punkovou scénu v L.A., kapely, jako byly The Cramps, Red Kross, Bad Religion nebo Red Hot Chilli Peppers. Chodila na San Francisco State University. Pak už to šlo rychle a její život byl spjatý primárně s hudbou. Přes kapely Sugar Babydoll (Sugar Babylon) a The Pandoras se následně ocitla v L7.
Jennifer dodávala L7 tolik potřebnou jiskru, hrávala bosa a tropila vylomeniny. S kapelou strávila slavné a plodné období v devadesátkách, až ji kombinace životních okolností donutila k odchodu. Krom už zmíněných dalších kapel se Jennifer mihla i v legendární, ač zapomenuté skupině Betty Blowtorch (tu jsem před lety připomněl na Kids). V roce 2014 se daly L7 znovu dohromady a hrají v podstatě doteď, jen už tam chybí Jennifer. Ta bohužel v devětapadesáti letech podlehla agresivní rakovině mozku.
Třetí do naší smutné party je dnes hardcorový gentleman, příjemně uřvaný harcovník a srdcař Lou Koller z legendárních Sick Of It All. S nimi to táhl krásných 40 let a určitě by jel naplno dál, kdyby ho nezastavila zákeřná nemoc. Kapelu založili s bratrem Petem a byli jejími stálými členy (Lou zpěv a řev, Pete kytara), zatímco zbytek sestavy se párkrát obměnil. Lou původně hrál i na basu než se chopil výhradně mikrofonu. Sickoffky začaly fungovat v roce 1986, první koncert odehrály hned měsíc po založení a už předskakovaly Youth Of Today. První stejnojmenné EP vydali Sick Of It All v roce 1987 a o dva roky později následovala první řádná deska Blood, Sweat And No Tears. K němu už odjeli americké tour, kde byli buď jako hlavní hvězdy nebo předskakovali legendárním Bad Brains. Následovalo tour s Agnostic Front a deska Just Look Around v roce 1992. Pak přišla devadesátková éra dnes už naprostých klasik Scratch The Surface (1994), Built To Last (1997) a Call To Arms (1999). Kapela se vydala z USA i do Evropy, o čemž Lou krásně prohlásil: "Lidi přišli, omrkli nás a pak s námi už zůstali navždycky." V devadesátkách krom Evropy následovalo i tour po Severní a Jižní Americe, Japonsku a Novém Zélandu.
Lou a jeho Sikovky pomohli rozšířit povědomí o newyorském hardcoru do celého světa. Po přelomu tisíciletí kapela neúnavně vydávala další alba a jezdila na výživná turné. V roce 2001 vznikl dokument s názvem The Story So Far o cestě, kterou SOIA do té doby urazili. Po dvaceti letech od dokumentu vydali bratři Kollerové ještě autobiografickou knihu The Blood and Sweat: The Story of Sick of It All's Koller Brothers. Se dvanácti vydanými alby a tolika úspěchy a posuny se zdáli Sick Of It All nezastavitelní. Ale ani srdce na správném místě nezastaví odporné nemoci. V roce 2024 zrušila kapela evropské tour a Lou vzápětí oznámil vlastní diagnózu - rakovina jícnu. Jednu bitvu vyhrál, ale boj nakonec prohrál, když se nemoc po čase vrátila. Lou Koller nás opustil 24. července letošního roku. Rest in power, brother.
Tony Smuteční Vrtačka