Plzeňská studentská kavárna Družba je místem, kam se vracíme pravidelně, ať už pouštět desky nebo poslechnout si řadu oblíbených kapel. Čtvrteční mejdan patřil kombu skejtové party Pessertive Crew a dvou kapel, jedné pražské a druhé s kořeny od Berlína po Nový Zéland. Večer se nesl v duchu noisového avantgardního jazzového punku a melodického post-punku s cynickým úšklebkem. Buďme vděční za koncerty a choďme na akce, nikdo jiný to za nás neudělá.
Po workshopu skejťáků z Pessertive Crew, kdy jsme se vyzevlili na terásce před Družbou, se postupně zalezlo do podniku a nechali jsme si otestovat uši kvílivým saxofonem a řadou dalších nablýskaných nástrojů. Pražští Stres raketově stoupají. Je to chaos saxo-core, avantgardní post-punk. Kapela ukazuje, že saxofon se dá použít jako zbraň hromadného ničení ušních bubínků. Melodie ani kakofonie jim nejsou cizí. Artovej bordel. Škoda, že se tohle nehrálo, když kreténům jako jsem já bylo patnáct. I když to už bychom dneska byli v Dobřanech, ovšem má to hodnotu, oproti tomu tehdejšímu agro punku, který jsme byli nuceni snášet.
Stres umějí náběhy od saxofonu až k fastcoru a post-punkovému bordelu. Jde to vtipně, lehce a s těžkým zvukem. Měl jsem z toho trochu stres, ale celkem příjemný. Basa byla silná jak kmen baobabu. Občas jako by si saxofon vzpomněl na Bolero od Maurice Ravella. A pak že nejde udělat techno-fastcore se saxofonem...
Je čas na novozélandsko-berlínské Dead Finks. V úvodu slyším swingové bicí! Pak přijde závan kalifornské a australské garáže. Kytary jsou zvonivé a ostré jako břitva Sweeneyho Todda. Tahle banda umí udržet posluchačstvo v pozoru, je to zhudebněné "I don't give a fuck!". Málokomu to v kapelách věřím. Tady jsem nepochyboval. Je to cynismus v kostce s elegantním vyfakováním celého světa. Říznuto noisem při zachování nakažlivé melodičnosti, to se také každému nepodaří jen tak. Nová deska New Plastik Abyss jde hned do sbírky. Dead Finks nejsou Tight Finks. A to je správně. Zvuk a přístup Dead Finks mi občas přijdou jako kdyby Dune Rats přestali hulit a přešli na opiáty. Zatraceně zábavné opiáty. Merch mizí, cuká mi v nohou i za krkem, nejraději bych vylezl na bar a skočil na beton mezi lidi. Družba je příjemně plná, ale ne natřískaná, což by bylo záhodno. Neumím brát omluvenky, protože sám mám mezi dvěma denními dvanáctkami v práci. Kdo chtěl, přišel, kdo ne, prohloupil.
Odcházím hned po koncertě, plný zážitků, stihl jsem hodit řeč s ženskou i mužskou částí Dead Finks, kecáme o hudbě, kapelách, scéně, pouštění desek a jen tak o životě. Úžasný večer ve vybrané společnosti, není co dodat.
Tony Fink Vrtačka