Někdy loni na jaře jsme vyrazili do Berlína, do slavné Columbiahalle, na osobitou partu La Femme. Vzhledem k tomu, že jsem byl na nechtěných prázdninách, co se týká psaní, jsem o tom neměl kam napsat. Kids už nebyli a W'n'R ještě také ne. Nemohl jsem si ale ten magický zážitek nechat pro sebe. Okamžitě, jak jsme dorazili na hotel, jsem do poznámek v mobilu vypálil celý report, dokud byly vjemy čerstvé. Tak jak to má být.

Už v rámci Kids jsem publikoval asi dva "retro-reporty" - jasně, report je od toho, aby se zveřejnil co nejdříve po akci. Ovšem, občas se něco nestihne a pak je pozdě. Článek pak třeba dopíšete déle, ale je vám líto, že nevyšel, rádi byste lidi potěšili. Loňské La Femme v Columbiahalle jsem nechtěl nechat být, tudíž čtěte dále!

Přijde mi až neuvěřitelné, jak může mít někdo stagefright, když jsou hudebnické duše, které jako by se narodily na pódiu a berou svou show s naprostou lehkostí, ladně a samozřejmě. Po osmi letech pouštění desek i mě občas přepadne nesmyslná a zbytečná nervozita, hrome, vždyť o nic nejde. La Femme byli jiní - sebejistí a pevní, avšak vůbec ne namyšlení nebo automatičtí.

Jestli vůbec kdy hrála ten večer v berlínské Columbiahalle nějaká předkapela, nestihli jsme ji. Možná nebyla špatná, těžko soudit, když jsme ještě před devátou večerní stáli v nekonečném hadovi u bran legendární venue. Ovšem hlavní hvězdy večera žádnou předkapelu nepotřebovaly, nikoho, kdo by zahřál dav. Hala byla beznadějně vyprodána, tlačenice od security boys and girls až k baru; zajímalo by mě, co za panáka je "Berliner Luft". Tipuji nějaký peprmintový likér.

Spousta světel a marná snaha spočítat členstvo kapely, nikdy si nepamatuji, kolik jich doopravdy je. Mé počty se blížily sedmi lidem. Vezměte si mix sedmdesátkové americké pouštní psychedelie a osmdesátkového italodisca. Přidejte fakt, že do Berlína se jezdí na techno a La Femme umějí přejít z kytarového běsnění do pulzujícího elektra velmi snadno a rychle. A pořád budete mít jen velmi slabý odvar toho, jaký neskutečný brajgl to byl od začátku až do konce.

La Femme umí být v neustálém pohybu, udržovat cirkulaci zpěvaček, hudebníků i jednotlivých nástrojů mezi nimi. Chvíli je to elektropecka, pak zas bigbít. Tanečky i hlasový projev zpěvaček mají ten nenapodobitelný francouzský šmrnc z dob zlaté éry yé yé holek šedesátých let. Obrovský nápis za nimi je zas vyveden ve fontu ála “rostlinný” motiv secesního “konce století”. Chlápek s kytarou se pyšní epesními pejzy a bílou košilí, kterou může po koncertě ždímat, to je jeho rock'n'roll. Zpěvák a klávesák v jedné osobě jde do půl těla a je to diskotékový Gigolo. Merch mizí tak rychle, že si ani nestihneme nic koupit. Ke všemu navrch ta neskutečně pestrá směsice lidí v publiku, která variuje od fotbalové tribuny na balkóně haly až po soukromý koncertní a taneční zážitek na extázi v přítmí dole.

Dlouho jsem nezažil, aby měla kapela lidi takhle dokonale omotané kolem prstu, myšleno zcela bez ironie nebo sarkasmu, řečeno upřímně. Columbiahalle měla horký dech, byla zpocená až na stropě. Byl to mohutný a přitom intimní a touhou nabitý zážitek.

Tony Berlin Vrtačka