Čekaní na nový Dinosaur Jr. je podobný, jako když čekáš na starýho kámoše, kterýho jsi dlouho neviděl. Těšíš se, ale zároveň jsi trochu nervózní. Bude v pohodě? Bude s ním furt taková prdel? Nebude ufňukanej? Nebo nebude furt mlejt to samý?

Po pár skleničkách, co máš rozporuplný pocity a málem si na všechny ty otázky odpovíš kladně, si stejně nakonec řekneš, že se možná někdy opakuje, ale pořad mu věříš a i po letech odkrýváš nový a nový slupky jeho povahy.

Přesně taková je nová deska Dino, kakofonické nasludgeované riffy a podivnosti už dávno ustoupily středně-tempovým dupačkám či baladičkám, pocit štěstí z prožívané prázdnoty je ale pořad stejný. Lakonicky odvyprávěný příběhy, jak vše není jak má bejt, ale ještě nacházíme drobet tý radosti pořád káru táhnout dál. Deska je náladou i tempem podobná desce Farm. Jednotlivý tracky nijak nevystupují, spíše tvoří celek a i když je deska plná starých fíglů tutěch už starších chlápků, lehce strčí do kapsy kdejakou moderní přeprodukovanou rádoby indie kapelu. Songy jako Several Got Away, Take Me With You, Blowin' up, Gone Off nebo Read The Room ti vykouzlí ten známej úsměv na tváři, až zase jednou pudeš spadaným listím do práce.

Zamotej se teda do dlouhých sól a do dylanovského proklamovaní. Až si jednou půjdeš pro důchod nebo pro výprask a budeš chtít vnoučkovi ukázat, co děda poslouchal, pustíš si tuhle desku a řekneš si: "Do prdele, není nejlepší, ale nějak sem si ji prostě zamiloval!"

Ad.ámo