Ten magazín pro nás nebyl nějakou anonymní přestupní stanicí, zastávkou na cestě. Byl pro nás domovem, o němž jsme věděli, že poskytuje svatyni rock’n’rollu pro všechny weirdos. Strávil jsem v té svatyni deset let a teď se vracím. Milovaný i nenáviděný Tony Youngfield AKA Tony Magor Vrtačka vám jde povyprávět, co bylo po konci Kids And Heroes…
Podzim roku 2023. Na strahovské Sedmičce se v magické a symbolické datum 20. 10. odehrává rozloučení s jednou epochou. Po dvaceti letech fungování oficiálně končí magazín Kids And Heroes, za doprovodu kapel Nežfaleš a Supertesla v akustických verzích. Po nich pouští desky ještě Tony s Horrorem pod svou vlajkou Tony Rocky Horror Vinyl Show. Po mejdanu se balíme a z kopce vyrážíme do města, dorazit zbývající drinky a vyčerpat všechny síly na Újezdě. Ale abych nevyzněl negativně, párty se povedla a důstojně jsme završili všechno to novinářské snažení, zazněl i cover songu, podle něhož jsme se jmenovali. Byli jsme nostalgičtí, ale snad ne patetičtí. Tvářili jsme se významně, ale nebrečelo se.
Náš magazín pak fungoval do konce roku, mně vyšel poslední článek až na Silvestra. Symbolicky to byla novinka o plzeňském vydavatelství DayAfter, protože prvním článkem před deseti lety byla ode mě novinka o plzeňských folk punkových Cheers! A co se stalo prvního ledna 2024? Svět neskončil, jen několika málo duším došlo, že to je konec jedné etapy. Najednou nebyli Kids And Heroes. A krom těch pár duší z redakce to snad pocítila i řada čtenářů a čtenářek. Už žádné novinky, zastavil se příval reportů z akcí, recenzí na tuny čerstvých i historických desek… Nebyly najednou rozhovory ani rýpavé sloupky.
Zůstala spousta vzpomínek a krom tří čísel tištěného Kids And Heroes Zinu vlastně i většina elektronického obsahu na webových stránkách i sociálních sítích. Nic z toho jsme nevypnuli a stránky běží dál. Jen tam už nic nepřibývá. Po konci magazínu se ovšem náš obrovský apetit pro hudbu a subkultury nikam nevytratil, naopak bublá, bobtná a je třeba ho ventilovat. Kde a jak? Někteří z nás se vydali cestou vlastního one-man zinu. Martin Suicide pokračuje v recenzích hromad desek, ať už kupovaných nebo přistávajících z mnoha spřízněných vydavatelství. Jeho Bad Words Zine je doupětem, kde vás uvítá sám mistr se svou gargantuovsky obří sbírkou desek, na jejíž konec nelze dohlédnout. Krom recenzí se tu dočkáte i nahuštěných novinek ze světa rock’n’rollu ve formátu více či méně pravidelného shrnujícího článku, nabývajícího už pevnějších obrysů jako „Bad Words Weekly News Vol. 666“.
A co Tony Magor Vrtačka? Ten stihnul ještě před koncem Kids vytočit jednoho psychopata a egomaniaka z nejmenovaného pseudo-alternativního mainstreamového magazínu s velkohubým názvem. Psaní pro ten plátek naštěstí díky vzájemné ostré neshodě nevyšlo, tudíž nebezpečí zaprodání se sportovnímu psaní o muzice bylo zažehnáno. Raději si najít jinou vhodnou příležitost než se muset s někým dohadovat o každém článku. Ten člověk nedokázal pochopit, že nebudu s nikým soutěžit, že chci psát jako umělec, ne jako řemeslník.
Zkrátka, po Kids And Heroes jsme nepřestali jezdit na koncerty, vymetat akce ani kupovat desky a nepřestalo se nám chtít psát o muzice od srdce a s citem. Mně tedy ne. A proto jsem zpátky v rámci spřízněné platformy kamarádů z plzeňské weed’n’rollové kapely Lusky. O kapele se tu samozřejmě také dozvíte, ovšem dostanou se k vám i reporty, recenze a články, které bych v současné době neměl kde publikovat, nebýt přátelské nabídky. A ta se neodmítá. Tímto článkem tedy budiž zahájen provoz stránek Weed’n’Roll Magazine. Uvidíme se u prvních reportů, představení kapel nebo recenzí desek! Ať se Vám tu líbí.
Tony Magor Vrtačka